Jedna z věcí, která mě dlouho mrzela, byl vzhled ložnice. Měla jsem postel, ale ta vypadala jako věc z ubytovny. Žádná elegance, žádná atmosféra. Pak jsem na bazaru objevila starší postel s čalouněným čelem v jemné šedé. Prodávali ji levně, protože čalounění mělo jednu malou skvrnu od vína. Koupila jsem za pár stovek záclony a závěsy skvrnu zakryla dekoračním polštářem. Ta postel s úložným prostorem pod matrací konečně vypadala jako kus nábytku, který patří do bytu dospělého člověka. Když jsem k ní dala lampičku za třicet korun z blešáku a přehodila přes ni starou bavlněnou deku, rázem měla duši. Uvědomila jsem si, že ve chvíli, kdy vás byt obklopí věcmi s příběhem, přestanete řešit, kolik stály. A to je přesně ten pocit, kvůli kterému stojí za to hledat, jak vyzdobit na rozpočet, aniž byste dům připravili o charak

S akcentní stěnou jsem řešila i byt, kde majitelé absolutně netušili, jak skloubit velký moderní nábytek s touhou po útulnu. Měli obří sedací soupravu s funkcí spaní a vedle ní komodu s televizí. Místnost připomínala čekárnu. Navrhla jsem tapetu s šedobéžovými geometrickými tvary, které se barevně trefovaly do odstínu jejich velurového čalounění. A najednou ten masivní kus nábytku zapadl do kompozice. Tapeta není jen dekorace. Je to nástroj, jak propojit zdánlivě nesourodé prvky. Pokud máte doma třeba výrazný kus moderního nábytku, který se zdá být příliš dominantní, zkuste mu dát protiváhu právě na stěně. Tapeta sází na rytmus a opakování vzoru, což oko uklidní. Člověk se v takovém prostoru cítí bezpečn