Dětský pokoj v prostředním patře mi dal nejvíc zabrat, protože se musel vejít do místnosti s jedním oknem a šikminami, kde klasická postel zabírala polovinu plochy. Zvolila jsem vysokou postel na sloupkách, pod kterou jsem umístila psací stůl a knihovnu. Matrace o tloušťce 16 cm na lamelovém roštu poskytuje zdravé spaní a zároveň je dostatečně měkká, aby se dítě nebudilo při každém pohybu. Do protilehlého rohu se vešla úzká skříň s posuvnými dveřmi, která pojme celý šatník i ložní prádlo. Jediné, co se mi nevešlo, byl gauč na hraní, a tak jsem pořídila velký puf z pěny, který se dá použít jako sedátko i jako lenoška. Děti milují, že si ho mohou přetahovat podle potř

Největší pastí, do které jsem sama spadla, je myšlenka, že jeden koberec musí vydržet všechno. Když jsem měla v obýváku starší pull-out sofa s tenkou pěnovou matrací, každý víkend jsem ho rozkládala pro návštěvy. Koberec pod ním se během pár měsíců propadl a na povrchu zůstaly nevzhledné prohlubně. Zjistila jsem, že u pohovky s kovovým rámem a tenkým čalouněním je lepší zvolit koberec s hustším vlasem, který lépe odolá tlaku. A pokud spíte na slatted frame, tedy latkovém roštu, který je součástí rozkládací sedačky, dejte pozor, aby koberec nebyl příliš vysoký. Vysoký huňatý kus totiž zvedá nohy roštu a může způsobit, že se mechanismus nezacvakne zpá

Další past, do které jsem sama spadla, je nesoulad mezi barvou nábytku a podlahy. Moje první sedačka byla zelená, podlaha dubová a stěny bílé. Vypadalo to jako tři nesourodé světy. Musela jsem pak ladit doplňky - polštáře, koberec a závěsy - aby celý prostor sjednotily. Až později jsem pochopila, že klíčem je vybrat tři až čtyři odstíny a držet se jich. Třeba základ v teplé béžové, akcent v olivově zelené nebo hořčicové a neutrální bílou jako pojítko. Když pak k tomu přidáte pohovku s mechanismem click-clack, která se během pár vteřin změní na lehátko, barvy musí podpořit její funkčnost, ne s ní soupe