Proměňte šatník v ložnici. A neberte to doslova. > 공지사항

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Když mi kamarádka řekla, že v té staré garsonce v Dejvicích není místo na pořádnou skříň, málem jsem se rozesmála. Ale pak jsem uviděla tu místnost. Tři krát čtyři metry, okno do dvora, žádný vestavěný úložný prostor. A ona chtěla walk-in closet jako z amerických filmů. Jenže realita služebního bytu je nekompromisní. Postel zabírá polovinu plochy. Skříň se nevejde. A tak jsme začaly přemýšlet jinak. Co kdyby ten šatník nestál v ložnici, ale ložnice se stala součástí šatníku? Zní to šíleně, ale funguje to, když máte odvahu bourat zbytečné příčky a dívat se na prostor jako na skládačku.

Základem se stala postel s úložným prostorem. Ne ta laciná s dutým rámem, kterou prolomíte při prvním převalení. Vzaly jsme masivní konstrukci s pružinovými lamelami a zvedacím mechanismem. Pod matrací se otevřela dutina hluboká čtyřicet centimetrů. Najednou zmizely zimní deky, tři páry bot a žehlicí prkno, které stálo roky v koutě. A protože kamarádka spí na boku, poř jí paměťovou pěnu o hustotě 50 kg na metr krychlový, aby se rameno neprobouřilo do dřeva. Tenhle typ matrace se na sklopné lůžko hodí mnohem víc než obyčejná pružinová, protože se nekroutí a neklouže.

Na protější stěnu jsme umístily otevřené regály na oblečení. Žádné dveře, žádné zbytečné výplně. Stačila tyč na ramínka do výšky sto padesát centimetrů, pod ní police na složená trička a dole koše na prádlo. Všichni se mě ptali, jestli se tam nepráší. Ale pravda je, že když věci visí volně, rychleji si všimnete, co máte, nosíte je častěji a neskladujete hadry, které jste za poslední rok nevytáhli. Walk-in closet v malém prostoru paradoxně nutí k větší disciplíně než obří skříň, kde se ztrácí i souprava ložního prádla.

Jenže pak přišel problém. Kam s přespávací návštěvou? Původně tam stála roztahovací pohovka, která žrala tři čtvrtě místnosti a jejíž potah se dal stáhnout jen za pomoci kniplu a nadávek. Vyměnili jsme ji za kompaktní sofa bed s tenkým čalouněním. Vypadá jako běžná sedačka, ale rozložíte ji během patnácti vteřin. Tedy pokud není stará deset let a její panty nezarostlé rzí. Naše nová verze má click-clack mechanismus, který stačí lehce nadzvednout a sklopit opěradlo do roviny. Žádné tahání matrace zpod sedáku, žádné klení.

Spací plocha je pak široká sto třicet centimetrů, což je pro jednoho hosta luxus. Problém byl s výplní. Většina pohávek z e-shopů má sedák z polyuretanu, který se po dvou hodinách sezení propadne do tvaru písmene U. Vybraly jsme model s vrstvenou pěnou a pružinami v jádru. Aby se pohovka nemačkala o zeď, dali jsme za ni lamino desku o síle 2 cm, která sjednotila vizuál s regály. Najednou sedačka opticky splynula se skříní a místnost nevypadala jako skladiště matrací.

A co s přikrývkami a polštáři pro hosty, které nechcete mít pod matrací postele, protože se tam válejí a smrdí? Tady přišla na řadu krabice pod sedákem. Většina rozkládacích pohávek má dutinu dlouhou jako celá lavice. Tu jsme vycpali ložní soupravou, dvěma dekami a jedním menším polštářem. Vše ve vakuovém sáčku, aby to zabíralo minimum místa. Když přijede teta, stačí vytáhnout, načechrat a hotovo. Kdybychom to neudělali, ležely by věci na židli u stolu a kazily by dojem z celého walk-in closet, který kamarádka tak hrdě ukazuje.

Samozřejmě nejde o žádnou luxusní šatnu s lustrem a kobercem. Podlaha zůstala původní plovoucí, barva stěn bílá. Jediný dekorativní prvek je sametové čalounění na výše zmíněné sedačce. Zvolily jsme sytě modrý velvet, který v ostrém světle bodových světel mění odstín a dodává tomu industriálnímu white boxu trochu tepla. Samet má jednu skvělou vlastnost - na rozdíl od lnu bavlny nechytá každý chlup a prach se z něj dá vysát jednoduchým tahem. Pokud máte doma psa nebo kocoura, tuhle informaci oceníte dřív, než si koupíte první šedou sedačku z hrubého tweedu.

Zůstala otázka, kam schovat boty. Do postele se nevešly. Do skříně vedly jenom tři páry na jednu polici. Vyřešili jsme to lavicí na boty pod oknem. Dlouhá sto padesát centimetrů, nahoře měkký polštář na sezení, dole sklopné dveře. Uvnitř se vejde osm párů nízkých bot a pár kotníkových, pokud je otočíte špičkami k sobě. Tahle lavice zároveň funguje jako místo, kde si host nazuje boty, aniž by musel sedat na postel. Je to drobnost, ale v malém bytě takové drobnosti rozhodují o tom, jestli se v místnosti budete cítit stísněně, nebo normálně.

Když teď vejdu do té garsonky, nevidím přeplácaný kumbál. Vidím ložnici, na první pohled nic neobvyklého. Až když otevřete skleněné dveře na tu boční stranu, kde visí košile a saka, uvědomíte si, že celá jedna stěna je vlastně jeden velký šatní systém. Žádné dveře, žádná zbytečná fréza. Jenom tyče, police a látkové krabice. Tohle není walk-in closet v tom luxusním slova smyslu. Je to praktické řešení pro lidi, kteří nechtějí trávit víkendy hledáním páru ponožek v hloubi sto padesát centimetrů hluboké skříně. A za mě - přesně takhle by měl vypadat chytrý interiér. Bez zbytečných řečí a s každým centimetrem využitým na maximum.